Vítejte, Welcome

tento web jsem si otevřel proto, abych mohl informovat své studenty.

Najdete zde různé texty, prezentace, rozpočty, ukázkové plány ad. soubory, jež Vám pomohou při studiu.

Mějte se fajn, poznání zdar

Petr Sládeček

------------------------------------

This website serves as an information source for my students.

Various  texts, presentations, budgets, plans and other files can be found here.

Use and enjoy, long live Knowledge.

Petr Sládeček

Tři obrázky / The Three Pictures

Dobrý den.

Na mé webové stránce můžete najít tři obrázky.

Úplně nahoře jest k vidění obrázek běžce.

A pak jsou zde pod sebou obrázky ledovce... a jakéhosi poutníka, či koho.

Obrázek běžce  do rámu stránky nabízí sama aplikace webnode.cz.  Vybral jsem si tuto možnost prostě proto, že běhám rád. "Běh je králem dne, často tím jediným pořádným, co za celý den uděláš." (Miloslav Nevrlý, Karpatské hry) Běžet ovšem můžeme z mnoha důvodů. Můžeme běžet jaksi obrazně, třeba abychom udrželi tempo s naší pekelně rychlou dobou. Kdo chvíli stál, již stál opodál, zní heslo soudobého "rychlostního darwinismu". Nebo se třeba můžeme pokoušet od něčeho neblahého utéct: "není nesnadné uniknout smrti, avšak mnohem nesnadnější je uniknout špatnosti; neboť ta běží rychleji než smrt." (Platón, Obrana, 39 a-b)... Inu, tohle dobře znali např. středověcí mniši. Fuga mundi, říkali... Můžeme ovšem také běžet doopravdy, odněkud někam, nebo se jít jen tak proběhnout pro radost z pohybu.

Obrázek ledovce je slavným plakátem neznámého autora s názvem Hidden Depths. Proč obrázek ledovce? Inu, ledovec lze považovat za výmluvný, univerzální symbol. Co jest nahoře, má dole svou tíži, hloubku, mohutnost, ukotvení. Co je na povrchu, má pod povrchem své hluboké příčiny, důvody, kořeny. Z pozorovatelných vnějších tvarů a projevů věcí, zvířat, lidí lze vyvozovat správné soudy a úsudky o jejich neviditelných, leč podstatných vlastnostech, zvycích, charakterech... minulých, současných a někdy, výjimečně, dokonce i budoucích. Špička ledovce... Prostě nezjevné lze objevovat prostřednictvím zjevného, říkal prý už Solón, největší ze sedmi mudrců, a já s ním plně souhlasím. Mimochodem, ve věci ledovců: Jak jsou krásné, sněhobílé... "Podobna sněhové vločce, vznáší se kolem nás, HARMONIE..." (Vladimír Merta). Ledovce však, ouha: prý dnes na tom našem světě velice rychle tají.

A obrázek poutníka? Je pozoru-hodný, zdá se mi. Jaký zvláštní motiv... Kdo by to tak mohl být, co by obrázek mohl znamenat?

I napadá mě:

Po lopotném plahočení se po světě, po těžké práci, poutník konečně vyhlédne temnou nocí kamsi za svůj bývalý horizont, za své bývalé meze chápání velké knihy přírody. A díky tomuto vhledu vidí staré věci jinak, nové věci nově.

Namísto poutníka si lze ovšem představit třeba velkého Aristotela, jenž z naší sublunární sféry, v níž vládnou živly a probíhá neustálá změna, nahlédl do zcela oddělené, éterické sféry nebeské, v níž věčně a harmonicky krouží oduševnělá tělesa rovnoměrným pohybem. Lze si představit Klaudia Ptolemaia ze starověké Alexandrie, zkoumajícího nebeské sféry... Inu, v pozadí městečko, křesťanský kostelík, takže spíše si lze představit  nějakého astronoma raně novověkého, Koperníka, Galileiho, Keplera, protrhávajícího silou vědoucí myšlenky středověký obraz světa. Může to být i filosof René Descartes, kterak ve své mocné vizi nahlíží náš pozemský svět i celý vesmír (např. v páté kapitole své Rozpravy o metodě) jako systém. Nezjevný řád, zdánlivý zmatený chaos, utkaný z rozmanitého a nepravidelného pohybu látky, již stvořil Bůh. Inu, nebeská mechanika a její skryté působení... Vše jako v kole, jež se točí vezdy.

Poutník může být vlastně kýmkoli, kdo stojí tváří v tvář poznání  "světa za světem", ať už mu vládnou síly, inteligence, bohové, matematické principy či přírodní zákony. Hle, muž na obrázku spatřil kolo v kole, prastarý, mnohoznačný symbol - třeba merkava, kočár Ezechielův.

Namísto poutníka si lze možná představit i osvobozeného vězně z Platónovy Ústavy (kniha 7, 514a - 520a, slavné podobenství o jeskyni), jenž poprvé přímo popatřil na slunce. Ostatně, Slunce: je příčinou, zdrojem, základem všeho na Zemi. Jeho světlo zakládá samu možnost našeho vidění, proto je pro Platóna metaforou pro samu ideu Dobra. Dobro prostě a pouze tím, že je přítomno, umožňuje veškeré naše pravdivé rozlišování, poznávání - i bytí (kniha 6, 506d - 509 c, podobenství o slunci). A co vlastně podobenství o jeskyni znamená? Inu, nikdo s jistotou neví, že, filosofická tradice nám nabízí desítku krásných, interesantních interpretací. Platón (Sókratés) v úvodu podobenství o jeskyni tvrdí, že jeho prostřednictvím si lze představit rozdíl mezi duší vzdělanou - a nevzdělanou. Podobenství o jeskyni tak možná vyjadřuje základní distinkci, co je a co není vzdělání - a vědění.

Namísto poutníka si lze ovšem také představit - mnohem přízemněji, a vzhledem k mému kantorskému povolání jaksi užitečněji - vychovatele, dozorce, pěstouna. Ve starém Řecku jím byl παιδαγωγός (paidagogós). Důvěryhodný otrok, jenž měl na starosti doprovod a ochranu dětí a mládeže. Byl často zobrazován s holí v ruce...

Jenže, hůl. Je tolik různých holí, i posvátných, jako ta Mojžíšova či Áronova... Poutník na obrázku bude v levičce držet nejspíše hůl cestovní. Ale třeba i bláznovskou. Nebo pastýřskou... "Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují," uklidňuje v ekumenickém překladu slavný Žalm Davidův, 23,4.

Záhadný obrázek poutníka poprvé - v roce 1888 - publikoval francouzský astronom, spisovatel a popularizátor vědy Camille Flammarion v knize L'atmosphère: météorologie populaire. U obrázku stojí nadpis: "Středověký misionář říká, že objevil místo, kde se stýká Nebe se Zemí." Dnes si můžeme hrát s množstvím interpretací takto popsaného podivuhodného obrázku (tedy toho, co na obrázku je - i není): Například: Misionář došel na samý kraj tehdy známého (plochého) světa. Objevil archaický posvátný střed světa (axis mundi, omfalos). Poklekl a nalezl pozemský ráj. Nalezl Pravdu, a teď musí nést tíži zjeveného tajemství na svých ramenou - jako bájný Títán Atlas nesl celou nebeskou klenbu. Anebo misionář - filosof došel až na samý okraj skutečnosti, aby zjistil, že je Temná. Možná, že překročil nějaký posvátný práh, limit... Anebo naopak - právě mává Noci na rozloučenou, aby se znovu otočil čelem ke Slunci a k pozemským radostem. Anebo poutník, muž bez domova, právě zjistil, že vlastně hledal onen posvátný střed světa, kde se stýká Nebe se Zemí, ve špatném směru pohledu.

Není známo, odkud obrázek pochází. Možná jde o starou rytinu od anonymního autora, možná je jeho autorem či objednatelem Flammarion sám... Buď jak buď, motiv zaujal mnoho přemýšlivých lidí, mj. Daniela J. Boorstina (The Discoverers, česky Člověk objevitel, Praha, Prostor 1997) nebo Carla Gustava Junga (kniha Flying Saucers. A Modern Myth Of Things Seen In The Sky z roku 1958, u nás Tajemno na obzoru : O fenoménu UFO a mimozemských jevech, Brno, nakl. Tomáše Janečka, s. 123).

Tři obrázky? Ale, hrome, vždyť na mé webové stránce jsou - čtyři! Nic nového pod sluncem, Dumasovi Tři mušketýři byli vlastně také... čtyři.

Obrázkem, na nějž jsem zapomněl, je ten v poměru nejrozsáhlejší, na stránce úplně dole. Růže (autor neznámý). Krásná, vonící, trnová květina. Též prastarý symbol - např. křesťanský, alchymický, rosenkruciánský, obecně iniciační... Apuleiovy květy růží, proměňující Lucia z osla zpět v člověka, tichá bílá rosa candida z Dantovy Božské komedie, Růže ze středověkého Románu o Růži, zrcadlící se ve Studánce Lásky, slavná růže Shakespearova ze druhého jednání Romea a Julie, scéna II, v zahradě Kapuletů, v překladu E. A. Saudka: "Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ani paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně." Jistě také důležitá květina Antoina de Saint-Exupéryho - ta, které Malý princ věnoval svůj čas, kterou si ochočil, a byl za ni proto i odpovědný. Třeba i záhadná růže-poupě na dětských sáňkách Charlese Fostera Kanea ve Wellesově filmovém dramatu Občan Kane. "Rosebud... "

Jó, růže, jak čistý to protimluv... Velmi miluji a obdivuji Ecův román Jméno růže, přiznávám. Jak je pan Eco krásně, starobyle, do šíře i do hloubky vzdělaný... A ten jeho třicet let starý "otevřený" román, jak je důmyslný, intelektuální, oduševnělý a jemný, zároveň zábavný, hravý, čtivý, pábitelský i věrný... Obsah je autorem umně vystavěn v několika významových patrech a každý čtenář dostává, co jeho jest. Líbí se mi ovšem i Annaudova stejnojmenná filmová adaptace (mimochodem, je v ní jedna z nejkrásnějších erotických scén, jakou jsem kdy ve filmu spatřil). Tak tedy, zde jsou poslední řádky Ecova textu (Eco, U.: Jméno růže. Praha: Odeon 1988, překlad Zdeněk Frýbort):

"Ve skriptoriu je zima, otlačený palec mě bolí. To co jsem napsal, zanechávám nevím komu, nevím už k čemu: stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus.

Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci. (zní překlad)

Znamená to snad něco? Něco... důležitého? Co praví autor sám, Umberto Eco?

Eco se vyjádřil několikrát (Postille al nome della rosa,1983, česky Poznámky ke Jménu růže, Světová literatura 1986 č.2, v přednášce The Author and his Interpreters, 1996 www.themodernword.com/eco/eco_author.html , na své oficiální webové stránce, jíž mimochodem v záhlaví vévodí obrázek Pražského orloje na věži Staroměstské radnice, www.umbertoeco.com/en/name-of-the-rose-title-and-last-line.html). Vždy vykládá svůj autorský záměr-nezáměr maličko odlišně :-), nicméně žádnou velkou vědu z celé záležitosti nedělá. Pojem růže koneckonců může mít (a vždy měl) tolik významů, že dnes už snad ani žádný specifický nemá... Navíc, hexametr z díla De Contemptu Mundi od benediktinského mnicha ze 12. století, Bernarda z Cluny (někdy také z Morlaix / Murlas / Murles), který si Eco pro závěr své knihy vypůjčil, možná vlastně vůbec nezněl "stat rosa pristina nomine...", ale "stat Roma pristina nomine..."

Inu, některé věci jsou prostě vždy sub rosa. Vítejte v labyrintu, chcete-li :-).

Rozlučme se nyní s obrázkem růže slovy Chestertonovými:

"... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře - silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestmi a prostředky. Mohl by to být hlas samotné Země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě..." (Chesterton, G.K.: Ohromné maličkosti. Obrany. Praha: Academia 1994, - Obrana koster, překlad Jan Čulík)

Post scriptum:

Ostatně soudím... Pozor na růže!

Jest s nimi záhodno zacházeti velice bděle, opatrně, ostražitě. Právě tak - a ne jinak. Bohužel.

Vážení čtenáři, ptáte se možná nyní v údivu, proč zde vlastně píšu takovýto plk, tlach, nesmysl, rádobymystický žvást, pseudointelektuálský kec...

Inu, milí přátelé, protože můžu, chci a dokážu.

Prostě  jen tak.

Pro radost... :-)

- - -

Hello…

Three images can be found on my website.

The top image portrays a runner.

Next is an iceberg, followed by a pilgrim — a wayfarer, homo viator — in the third image.

I chose the image of the runner simply because I love running. "The run is a King of the Day, often the only right or meaningful thing you can do per day." (Miloslav Nevrlý, Karpatské hry). One can run for many reasons; just to keep up with the pace and speed of the era one lives in, or maybe to try and escape from something fateful. "The difficulty is not so much to escape death; the real difficulty is to escape from wickedness, which is far more fleet on foot." (Plato, Apology, 39 a-b) ... This was something well known to medieval monks: they called this fuga mundi... Alternatively, one can take an honest run — towards some point, or for the fresh air — simply for enjoyment and the fun of being free, in motion...

Then there is an image of an iceberg (taken from a famous poster entitled, Hidden Depths, by an unknown author). Why? I consider the iceberg a universal symbol; the tip of the iceberg... What is visible on the surface always has its deep reasons, causes and roots down below, underneath. Overt hides the covert. “The visible speaks about the invisible,” said Solon the Athenian, the biggest of Seven Sages, allegedly.  This applies to anything in the world. The way in which the icebergs are; white and pure… how beautiful they are! "Similar to a snowflake, it floats around us - HARMONY" (Vladimir Merta). The icebergs are now melting quickly in our world, supposedly.

…And the pilgrim? It’s particularly interesting, as far as I can tell. Who is in this image, or what motif may this imply? I have an idea:

After a long journey, after hard labour and strong effort, the pilgrim can see beyond his former paradigm. Thanks to this insight, he can see old things differently, and new things in a new, improved way.

There are alternative explanations, of course. Rather then a pilgrim, you can imagine to be the great Aristotle, who is seeing through the borders between the imperfect sublunary sphere and the Heavens made of imperishable aether, where one can see eternal and circular motion of celestial bodies that are not subject to generation and corruption. Or alternatively, imagine Claudius Ptolemy from ancient Alexandria, observing the celestial spheres. Yes, there is a village and a Christian church in the image, so rather, this can be one of the great early modern period astronomers, such as Nicolaus Copernicus, Galileo Galilei and Johannes Kepler, whose powerful conceptions is ripping the curtain of medieval contending the world. Or this can even be the philosopher, René Descartes, who saw in a mighty vision of Celestial mechanics (e.g. in his Discourse on the Method, chapter 5), the World and the entire Universe as a system — chaos at first glance, created from the Divine matter. The Sun and all the other stars like wheels revolving.  

The pilgrim may, in fact, be anyone who sees "a world behind the world", be it ruled by powers, intelligence, God  or natural laws. The man in the image sees a wheel within a wheel — an ancient, ambivalent symbol, like that of the Merkabah chariot in Ezekhiel´s vision.

Or you too can take the pilgrim for an escaped prisoner from Plato´s, “The Republic” (Book 7, 514a - 520a, allegory of the cave). The prisoner ascends from the cave into the light of the Sun. By the way, the Sun is a metaphor representing a source, a base of all things. It sheds its light on everything. Its light enables us to see; therefore it represents the Idea of the Good to Plato. The Good, simply by being present, makes us able to tell true from untrue, to know, to be and become... The Sun not only furnishes to see the power of visibility, but it also provides for their generation and growth and nurture (Book 6, 506d - 509c, metaphor of the sun).

There are a dozen of interesting explanations of a meaning of Plato´s allegory of the cave in the history of philosophy. Plato (Socrates), however, states at the beginning of the allegory that the reason of this parable is about a difference between an educated and uneducated soul. That is, the basic idea of what is (and is not ) Education... and Knowledge.

Or, plainly and finally — more practically — given my work as a teacher, you can take the pilgrim for a guardian, schoolmaster, caretaker. In ancient Greece, the παιδαγωγός (the paidagogos) was a trustworthy slave whose job was to protect and accompany the children and young. They were portrayed with a stick in their hands, often...

Yet, the stick...There are so many sticks, even famous and sacred ones, such as Moses’ or Aarons’ staff... This one may be a wayfarer’s stock, a bauble, a pastoral shaft, a shepherd’s crook. "...your rod and your staff, they comfort me", the Psalm 23:4 from the Old Testament is assuring us.

The picture is an anonymous and enigmatic wood engraving first published in Camille Flammarion's 1888 book, “L'atmosphère: météorologie populaire” (The Atmosphere: Popular Meteorology). The caption that accompanies the engraving translates as "A missionary of the Middle Ages tells that he had found the point where the Sky and the Earth touched." We can play with many interpretations of the image now.  For example, the missionary reached the end or the edge of the medieval flat world or he discovered the archaic centre of the world (axis mundi, omphalos).  Another interpretation is that he knelt down and found himself in the earthly paradise… Others might include…

• that he discovered the Truth and now he has to bear this secret on his shoulders, as did the mythological Greek Titan Atlas, who bore the heavens… the firmament, upon his shoulders…
• or that the missionary / philosopher walked to the edge of reality and found out it is dark…
• or that he maybe said goodbye to the Night finally, then turned around to see the Sun and the earthly pleasures again…
• or that he turned around to see the centre of the world in the right place, eventually.

The origin of this wood engraving is unknown to date. This may come from the medieval author as well as from Flammarion himself. The picture has inspired many thoughtful men, such as Daniel J. Boorstin (The Discoverers) or Carl Gustav Jung (Flying Saucers. A Modern Myth Of Things Seen In The Sky,1958).

Three pictures? But there are four of them on my website! Nothing new under the sun. The Three Musceteers by Alexandre Dumas: there were four, in fact.

The picture I forgot about is the largest one, down bellow, at the very bottom of my website. The Rose (unknown author). The rose is a beautiful flower, with a pleasant scent and sharp thorns.  It’s also an ancient Christian, Alchemic, Rosicrucian or generally an initiatory symbol.   Metaphors of a rose garland include, e.g.:  A rose lei that turned the golden ass back into human (Apuleius), the quiet white rosa candida from Dante´s Divine comedy, the Rose in the Fountain of Love in medieval French poem Roman de la Rose, rose from Shakespeare´s Romeo and Juliet, Act 2, Scene 2, in Capulet´s orchard: "´Tis but thy name that is my enemy; Thou art thyself, though not a Montague. What´s Montague ? It is nor hand, nor foot, Nor arm, nor face, nor any other part Belonging to a man. O, be some other name ! What´s in a name ? that which we call a rose By any other name would smell as sweet; " Also an important, unique flower of Antoine de Saint-Exupéry, that one which The Little Prince has watered, has wasted his time for... and therefore became responsible for, since you are responsible for what you have tamed. This may be the Rosebud from Orson Welles´ masterpiece Citizen Kane - maybe the most famous single word in motion picture history.

Rose, oh pure contradiction... I love and admire The Name of the Rose by Umberto Eco, I need to admit. Oh, how lettered in a classic way Umberto Eco is! How smart, ingenious as well as witty, playful and warm-hearted his novel is, built in several layers of meaning, enabling every reader to find his / her own level of comfort and enjoyment; As well, I like Annaud´s film adaptation (there is one of the most beautiful erotic scenes in this movie I have ever seen on screen). So, in conclusion, here are the last words of Eco´s novel  (English translation copyright by Martin Secker&Warburg Ltd.):

"It is cold in the scriptorium, my thumb aches. I leave this manuscript, I do not know for whom; I no longer know what it is about: stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus."

And what is left of the rose is only its name. (allegedly, by translation)

Does that mean anything? Anything... important? What is the author´s word on this?

Eco has commented on this enigma several times (Postscript to “The Name of the Rose”, 1984, in the lecture, “The Author and his Interpreters”, 1996; www.themodernword.com/eco/eco_author.html), on his official website www.umbertoeco.com/en/name-of-the-rose-title-and-last-line.html.   That is, by the way, framed by an image of The Prague Orloj, the oldest astrological clock in the world still working. Each time he described his intention / non-intention slightly differently :-). Generally, he does not make a big deal about this. One of his explications: "The rose is a figure so rich in meanings that by now it has any meaning left: Dante's mystic rose, and go lovely rose, the Wars of the Roses, rose thou art sick, too many rings around Rosie, a rose by any other name, a rose is a rose is a rose is a rose, the Rosicrucians... Moreover someone has discovered that some early manuscripts of De Contemptu Mundi of Bernard de Morlay, from which I borrowed the exameter stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus, read stat Roma pristina nomine - which after all is more coherent with the rest of the poem, which speaks of the lost Babylon. Thus the title of my novel, had I come across another version of Morlay's poem, could have been The Name of Rome..."

Well, some things are always sub rosa only. Welcome to the labyrinth, if you like :-).

Let us say goodbye to the roses for now with the words of Gilbert Keith Chesterton: "... Has the poet, for whom Nature means only roses and lilies, ever heard a pig grunting? It is a noise that does a man good--a strong, snorting, imprisoned noise, breaking its way out of unfathomable dungeons through every possible outlet and organ. It might be the voice of the Earth itself, snoring in its mighty sleep. This is the deepest, the oldest, the most wholesome and religious sense of the value of Nature-the value which comes from her immense babyishness. She is as top-heavy, as grotesque, as solemn and as happy as a child..." (A Defense of Skeletons, The Defendant, 1901)

Furthermore, my own postscriptum. At the end, ceterum autem censeo:

Beware of the roses!

One should treat the roses very, very carefuly - and remain vigilant. Right this way and not the other... Unfortunately.

You, the reader, may be confused and astonished now. Why in hell do I write such strange thoughts, nonsenses, wanna-be-mystical bullshit and pseudo-intellectual crap here ?

Well, because I can:-) and I want to.

Just by my pleasure and delight...